Jeden si myslí, že největší morem nejsou texty hloupé, ale ty, které se tváří jako rozumné, pro všechny přijatelné, i když skutečné rozumnosti v nich je pomálu. Takový je i příspěvek Štefana Švece k myšlence znovuobnovit Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Švec právem připomíná, že v případě sloupu nejde o nějakou rekatolizaci, o které hovoří různí aktivisté. Jeho další myšlenky se ovšem ubírají podivuhodným směrem. "Kdyby měl na Staroměstském náměstí stát jenom Mariánský sloup, bojovali by proti němu Jiří Báťek nebo Lenka Procházková správně. Jenže on už tam stojí Hus a velmi působivý památník 27 českých pánů – v křížích zapuštěných do dlažby. Pokud se vedle těchhle velkých symbolů znovu objeví barokní katolický sloup, dostane náměstí napětí a hloubku, které mít má. (...) Se sloupem, postaveným vedle Husa, se stane pražský Staromák skutečným duchovním středem Evropy, ve kterém se kříží příběhy, cesty, ideje a pravdy." A to se tedy podívejme. Pokud by se tedy nepostavil začátkem 20. století pomník Jana Husa a české pány se rozhodli popravit na Malé Straně (nedej Bože, aby jim císař tehdy dal milost), sloup postavený jako poděkování za úspěšnou obranu Prahy před Švédy by měl smůlu. Švec se zdánlivě rozumně snaží o vyváženost, ve skutečnosti ovšem přejímá myšlení aktivistů, o kterých výsměšně píše: "Lidé, kteří téhle zemi a v téhle době hrozí rekatolizací, zůstali myšlením v 19. století." Zdánlivě osvícený autor stojící nad všemi ("Historie je složitější, než si představují hurářvouni, hájící zájmy jedné strany.") si sám bere za základ argumenty těchto primitivů. Otázka zda postavit, nebo nepostavit Mariánský sloup totiž není a nemá být sporem o rekatolizaci, ani o pojetí českých dějin - jedná se o nápravu starých škod. Pokud naši předci vyjádřili svojí vděčnost za úspěšnou obranu města před Švédy (a my bychom za tento skutek měli být vděčni zase jim), je aktem obyčejné slušnosti znovu vztyčit sloup, který svévolně zničil jeden ožrala a pár jeho kamarádů z mokré čtvrti.
Žádné komentáře:
Okomentovat