Chtěl bych být statečná lesba

Jeden by plakal nad některými aktivistickými novináři. Novou hvězdou se mezi nimi stává Tereza Stonišová z Reflexu, jejíž zásadní kvalifikací je zřejmě fakt, že její otec je ve stejném médiu zástupce šéfredaktora. 

Neubráníte se slzám dojetí, když Stonišová píše: „Do srdcí citlivých heterosexuálů, homosexuálů i bisexuálů se vryla kanadská sedmadvacetiletá herečka známá pod jménem Ellen Page, když během večera na konferenci v LGBT v Las Vegas přiznala veřejně svou homosexuální orientaci. Ellen za tento statečný počin patří obrovský dík a především hluboký obdiv.(…) Ellen může být velkým vzorem pro ty, kdo mají pocit, že jejich sexuální orientace je něco, za co by se museli stydět, či dokonce to skrývat. (…) Síla Elleniny osobnosti se může stát inspirací pro každého z nás.“ 

Jeden váhá: chce nám snad Stonišová něco naznačit, ale nemá na to odvahu? Nebo jen je to výzva pro její kamarádku, ať už se svěří a mohou spolu žít až do smrti? Určitě by to bylo lepší, než aby svůj text myslela smrtelně vážně. To se totiž pak musíme ptát, v čem by nám měla být ona kanadská herečka vzorem. 

V tom, že bychom měli veřejně přiznávat svoji sexuální orientaci, za kterou se stydíme? Budeme pak všichni větší hrdinové, když na třeba na veřejnosti přiznáme, že se nám líbí třináctileté holky a rádi čucháme k počůraným dámským kalhotkám? Nebo je některá sexuální orientace normálně nenormální a jiná nenormálně nenormální – a k té je špatné se přiznávat? A uděláme lidstvo šťastnější, když budou všichni o všech vědět všechno? A budou šťastnější lidé, kteří svojí sexualitu veřejně deklarují? 

Jeden si myslí, že Stonišová je přímo prototypem povrchnosti. Inspirací by pro nás totiž měli být lidé, kteří v životě něco pořádného dokázali, a je už jedno, koho ve své posteli hostí. Přiznávat se k něčemu, co vás vynese na první stránky bulvárů, není žádná statečnost.

Objektivní hodnocení Biľaka aneb Patologická nenávist vůči patologické nenávisti

Jeden nikdy nechápal jistý odstup, ba i nelibost nad postoji emigrantů, kteří se k nám vraceli po roce 1990. Nicméně v poslední době tuto nelibost pocítil snad až příliš: nad texty Jana Čulíka, vydavatele internetových Britských listů. Jeho tirády nad tím, jak je většina národa zabedněná (zatímco on je světaznalec díky svému životu v Británii), nyní vyvrcholily v glosování „patologičnosti pražských kaváren“.

Na paškál si vzal Jiřího Peňáse, který o zesnulém komunistickém aparátčíkovi Vasilu Biľakovi mimo jiné napsal: „V čele té země stála nikým nevolená a nikým nekontrolovaná směska prospěchářů, kariéristů, polokriminálních zrádců, cyniků a hochštaplerů; lidé morálně i intelektuálně podřadní, jako Biľak, lidé, kteří by v žádné normální zemi neměli šanci uspět. V té naší zemi však na dvacet let ano. Dosud je na to na ní znát.“ Čulíka při těch slovech chytá amok: „Nehraničí tahle bezbřehá, čtvrt století trvající zuřivá nenávist už s patologií?“ A hned přidává doušku, že je to stejné, jako bychom v roce1943 honili exponenty Rakouska-Uherska.

Až dosud jeden neměl ponětí, že odpor vůči někdejším komunistickým papalášům je patologickou nenávistí. Tak nějak se domníval, že představitelé nechutného režimu (kterým tedy CK monarchie nebyla) si prostě zaslouží odsouzení. A že těžko žádat, abychom jejich představitele hodnotili „s odstupem a bez emocí“. Lidé jako Biľak ničili životy našim otcům a ničili je i nám: jeden si dobře vzpomíná na všeobecnou atmosféru zmaru, která zvedala žaludek i méně citlivým jedincům.

A dnes lidé jako Čulík po nás chtějí „objektivní“ hodnocení. Je to stejně směšné, jako chtít po Židech podívat se bez emocí na Eichmanna (jeho zločin je samozřejmě nesrovnatelný). Jak se vás nějaký hnus jednou osobně dotkl, už jej nikdy nechcete zažít a k odporu proti komunistickému smýšlení vedete i své děti (sám jsem to vtělil do pravidla: volte si, koho chcete, dáte-li ovšem hlas bolševikům, už není v domácnosti pro vás místo).

Zkušenost lidí nelze jen tak smáznout řečmi o „emocionální posedlosti“ bojem proti režimu, který skončil před čtvrtstoletím. V našich životech se už dávno zabýváme jinými věci, než je boj proti komunismu. Nelze však zapomenout, už kvůli těm, které komunismus postihl mnohem krutěji než nás.

Na začátku devadesátých let jsme si s kamarádkou stopli cestou do Slaného člověka, který v roce 1969 utekl do Ameriky. Debata to byla celkem příjemná až do chvíle, kdy řekl: "Jste si vědomí, že to tady všechno posrali vaši otcové a matky?". Pod nějakou záminkou jsme raději vystoupili dříve: vzedmula se v nás nenávist vůči člověku, který sám utekl, a tím si „umyl ruce“. Čulík sám také našel cestu, jak z marasmu uniknout – odstěhoval se v sedmdesátých letech za svou britskou manželkou. A teď po těch, kteří zůstali, chce, aby své tyrany soudili objektivně. Jeden se snaží nechat své emoce pod pokličkou. Tažení proti "patologické nenávisti" by mu pak totiž muselo připadat také trochu patologické.