Konrad Zeman aneb Začátek odsunů v Čechách

Jeden je zvyklý, že čeští politici tu a tam neopomenou pochválit odsun Němců z Čech s tím, že vstupovali do NSDAP a kolaborovali tedy s Německou říší. Nicméně prezident Miloš Zeman tuto debatu posunul na novou úroveň, která skýtá neskutečné možnosti v politice. Nejde o jeho prohlášení, že „když byl někdo občanem země a kolaboroval se státem, který jeho zemi okupoval, tak je vysídlení mírnější než například trest smrti,“ kdy by se jeden musel ptát, zda by o míře provinění toho kterého člověka neměl rozhodovat soud, jinak jde o kolektivní vinu, ať si prezident říká, co chce. Jde o jeho větu, že „90 procent sudetských Němců volilo Konrada Henleina, vůdce nacistické strany v Československu", tedy „hlasovali pro Hitlera“. To je stejné tvrzení, jako že voliči komunistické strany po Druhé světové válce u nás hlasovali pro Stalina (jeden ani nechce domýšlet, co jsme měli s nimi udělat po roce 1989). Ovšem i kdyby tomu tak nakrásně bylo, jednoho fascinuje, že je možné voliče jedné legální strany v legálních volbách za jejich rozhodnutí potrestat. To považuje za významný zlepšovák v politickém boji, protože to znamená, že když se po příštích volbách politická reprezentace usnese na tom, že dosavadní pravicová vláda byla zločinná, bude moci použít represí vůči jejím voličům, kteří tento zločinný režim chtěli. Být ovšem voličem Miloše Zemana, začal bych se obávat dosahu jeho tvrzení: pokud by totiž současný prezident byl kvůli svým výrokům někdy obžalován z velezrady, mohli bychom všechny jeho sympatizanty odvézt do koncentračních táborů na Vysočinu. 

Antikomunismus je svinstvo aneb Správný komunista se asi ještě nenarodil

Jeden si myslí, že antikomunismus musí být pěkné svinstvo. Potvrdil mu to Petr Uhl, který na Britských listech napsal: „Vyskytla (se) otázka, zda je antikomunismus nutně primitivní, nebo zda je ještě nějaký jiný antikomunismus – správný, přirozený, pochopitelný. Myslím si, že antikomunismus je vždy primitivní, jen míra jeho primitivnosti, nepoctivosti a naivity je ale různá. Ondřej Slačálek o sobě prohlašuje, že je anti-antikomunista. Už před lety jsem se k němu přidal a říkám to pěkně nahlas. Pomáhá mi i to, že jsem stalinismus, jeho liberální oblevu a normalizaci nikdy nepovažoval za komunismus.“ Přesně tak: komunismus na tomto světě ještě nebyl, kdo je antikomunistou, popírá možnost jeho správné realizace. Ti lidé, kteří se za komunisty považovali, a pak svým nepřátelům kroutili krkem, byli vlastně vyznavači úplně něčeho jiného, co bychom zřejmě měli pojmenovat úplně nový slovem, třeba balabismus. Můžeme tedy být antibalabisty, případně bojovníky proti jeho jednotlivým projevům, tedy antistalinisty, antihusákovisty, antijaruzelskovisty, anichruščevisty, antileninisty atd. Ovšem zpochybňovat myšlenku komunismu by bylo opravdu primitivní. Vždyť v budoucnu se jistě objeví lidé, kteří ji dokážou realizovat bez vražd a teroru (jeden vychází z toho, že správný komunismus má respektovat lidská práva, která Uhl zdůrazňuje) a pak bude krásně na celičkém světě. A pokud jim přitom náhodu stejně jako všem jejich předchůdcům ujede ruka a nový režim bude mít na svědomí nějaké ty mrtvé, znovu nepůjde komunismus, ale o balabismus. Má-li před sebou lidstvo třeba ještě milion let, to by v tom byl čert, aby se správný komunismus někde neujal, i kdyby to mělo být na ostrově obývaném jedním člověkem. V takovém případě by totiž daný komunista nemohl porušit cizí lidská práva a nestal by se tedy odsouzeníhodným balabistou.

Hlavně vyváženě aneb Jak se pozná nový model se starým pohonem

Jeden si myslí, že největší morem nejsou texty hloupé, ale ty, které se tváří jako rozumné, pro všechny přijatelné, i když skutečné rozumnosti v nich je pomálu. Takový je i příspěvek Štefana Švece k myšlence znovuobnovit Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Švec právem připomíná, že v případě sloupu nejde o nějakou rekatolizaci, o které hovoří různí aktivisté. Jeho další myšlenky se ovšem ubírají podivuhodným směrem. "Kdyby měl na Staroměstském náměstí stát jenom Mariánský sloup, bojovali by proti němu Jiří Báťek nebo Lenka Procházková správně. Jenže on už tam stojí Hus a velmi působivý památník 27 českých pánů – v křížích zapuštěných do dlažby. Pokud se vedle těchhle velkých symbolů znovu objeví barokní katolický sloup, dostane náměstí napětí a hloubku, které mít má. (...) Se sloupem, postaveným vedle Husa, se stane pražský Staromák skutečným duchovním středem Evropy, ve kterém se kříží příběhy, cesty, ideje a pravdy." A to se tedy podívejme. Pokud by se tedy nepostavil začátkem 20. století pomník Jana Husa a české pány se rozhodli popravit na Malé Straně (nedej Bože, aby jim císař tehdy dal milost), sloup postavený jako poděkování za úspěšnou obranu Prahy před Švédy by měl smůlu. Švec se zdánlivě rozumně snaží o vyváženost, ve skutečnosti ovšem přejímá myšlení aktivistů, o kterých výsměšně píše: "Lidé, kteří téhle zemi a v téhle době hrozí rekatolizací, zůstali myšlením v 19. století." Zdánlivě osvícený autor stojící nad všemi ("Historie je složitější, než si představují hurářvouni, hájící zájmy jedné strany.") si sám bere za základ argumenty těchto primitivů. Otázka zda postavit, nebo nepostavit Mariánský sloup totiž není a nemá být sporem o rekatolizaci, ani o pojetí českých dějin - jedná se o nápravu starých škod. Pokud naši předci vyjádřili svojí vděčnost za úspěšnou obranu města před Švédy (a my bychom za tento skutek měli být vděčni zase jim), je aktem obyčejné slušnosti znovu vztyčit sloup, který svévolně zničil jeden ožrala a pár jeho kamarádů z mokré čtvrti. 

Chvála myšlení Saši Uhlové aneb Pozor zákruta

Někdy napíše autor větu, která zákruty jeho myšlení odhalí více, než zamýšlel. A taková věc se podařila Saše Uhlové v polemice o Ústavu pro studium totalitních režimů, ve které obhajuje jemnější rozlišování různých etap minulého režimu. "Používání tvrdého pojmu totalita je v ČR tolik populární proto, že je to pro řadu lidí výhodné. Čím hůře budou popisovat normalizační režim, tím spíše se mohou vyvazovat z odpovědnosti za vlastní slabost, kolaboraci, loajalitu, které husákovskému vedení prokazovali," zdůraznila. Tuto větu ovšem lze vyložit i opačně: čím lépe budou lidé popisovat minulý režim, tím méně se mohou vyvázat z odpovědnosti vůči "husákovskému období". A to jednomu přijde jako opravdu skvělá zpráva pro všechny: pokud totiž husákovskou dobu popíšeme jen pozitivními slovy, můžeme se za její existenci dokonce pochválit.