Jeden by plakal nad některými aktivistickými
novináři. Novou hvězdou se mezi nimi stává Tereza Stonišová z Reflexu,
jejíž zásadní kvalifikací je zřejmě fakt, že její otec je ve stejném médiu
zástupce šéfredaktora.
Neubráníte se slzám dojetí, když Stonišová píše: „Do srdcí citlivých heterosexuálů,
homosexuálů i bisexuálů se vryla kanadská sedmadvacetiletá herečka známá pod
jménem Ellen Page, když během večera na konferenci v LGBT v Las Vegas
přiznala veřejně svou homosexuální orientaci. Ellen za tento statečný počin patří obrovský dík a především
hluboký obdiv.(…) Ellen může být velkým vzorem pro ty, kdo
mají pocit, že jejich sexuální orientace je něco, za co by se museli stydět, či
dokonce to skrývat. (…) Síla Elleniny osobnosti se může stát inspirací pro
každého z nás.“
Jeden váhá: chce nám snad Stonišová něco naznačit, ale
nemá na to odvahu? Nebo jen je to výzva pro její kamarádku, ať už se svěří a
mohou spolu žít až do smrti? Určitě by to bylo lepší, než aby svůj text myslela
smrtelně vážně. To se totiž pak musíme ptát, v čem by nám měla být ona
kanadská herečka vzorem.
V tom, že bychom měli veřejně přiznávat svoji
sexuální orientaci, za kterou se stydíme? Budeme pak všichni větší hrdinové,
když na třeba na veřejnosti přiznáme, že se nám líbí třináctileté holky a rádi
čucháme k počůraným dámským kalhotkám? Nebo je některá sexuální orientace
normálně nenormální a jiná nenormálně nenormální – a k té je špatné se
přiznávat? A uděláme lidstvo šťastnější, když budou všichni o všech vědět
všechno? A budou šťastnější lidé, kteří svojí sexualitu veřejně deklarují?
Jeden
si myslí, že Stonišová je přímo prototypem povrchnosti. Inspirací by pro nás totiž
měli být lidé, kteří v životě něco pořádného dokázali, a je už jedno, koho
ve své posteli hostí. Přiznávat se k něčemu, co vás vynese na první
stránky bulvárů, není žádná statečnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat