Jeden nikdy nechápal jistý odstup, ba i nelibost nad
postoji emigrantů, kteří se k nám vraceli po roce 1990. Nicméně v poslední
době tuto nelibost pocítil snad až příliš: nad texty Jana Čulíka, vydavatele internetových
Britských listů. Jeho tirády nad tím, jak je většina národa zabedněná (zatímco
on je světaznalec díky svému životu v Británii), nyní vyvrcholily v glosování
„patologičnosti pražských kaváren“.
Na paškál si vzal Jiřího Peňáse, který o zesnulém komunistickém aparátčíkovi Vasilu Biľakovi mimo jiné napsal: „V čele té země stála nikým nevolená a nikým nekontrolovaná směska prospěchářů, kariéristů, polokriminálních zrádců, cyniků a hochštaplerů; lidé morálně i intelektuálně podřadní, jako Biľak, lidé, kteří by v žádné normální zemi neměli šanci uspět. V té naší zemi však na dvacet let ano. Dosud je na to na ní znát.“ Čulíka při těch slovech chytá amok: „Nehraničí tahle bezbřehá, čtvrt století trvající zuřivá nenávist už s patologií?“ A hned přidává doušku, že je to stejné, jako bychom v roce1943 honili exponenty Rakouska-Uherska.
Až dosud jeden neměl ponětí, že odpor vůči někdejším komunistickým papalášům je patologickou nenávistí. Tak nějak se domníval, že představitelé nechutného režimu (kterým tedy CK monarchie nebyla) si prostě zaslouží odsouzení. A že těžko žádat, abychom jejich představitele hodnotili „s odstupem a bez emocí“. Lidé jako Biľak ničili životy našim otcům a ničili je i nám: jeden si dobře vzpomíná na všeobecnou atmosféru zmaru, která zvedala žaludek i méně citlivým jedincům.
A dnes lidé jako Čulík po nás chtějí „objektivní“ hodnocení. Je to stejně směšné, jako chtít po Židech podívat se bez emocí na Eichmanna (jeho zločin je samozřejmě nesrovnatelný). Jak se vás nějaký hnus jednou osobně dotkl, už jej nikdy nechcete zažít a k odporu proti komunistickému smýšlení vedete i své děti (sám jsem to vtělil do pravidla: volte si, koho chcete, dáte-li ovšem hlas bolševikům, už není v domácnosti pro vás místo).
Zkušenost lidí nelze jen tak smáznout řečmi o „emocionální posedlosti“ bojem proti režimu, který skončil před čtvrtstoletím. V našich životech se už dávno zabýváme jinými věci, než je boj proti komunismu. Nelze však zapomenout, už kvůli těm, které komunismus postihl mnohem krutěji než nás.
Na
začátku devadesátých let jsme si s kamarádkou stopli cestou do Slaného
člověka, který v roce 1969 utekl do Ameriky. Debata to byla celkem
příjemná až do chvíle, kdy řekl: "Jste si vědomí, že to tady všechno posrali
vaši otcové a matky?". Pod nějakou záminkou jsme raději vystoupili dříve:
vzedmula se v nás nenávist vůči člověku, který sám utekl, a tím si „umyl
ruce“. Čulík sám také našel cestu, jak z marasmu uniknout – odstěhoval se
v sedmdesátých letech za svou britskou manželkou. A teď po těch, kteří
zůstali, chce, aby své tyrany soudili objektivně. Jeden se snaží nechat své emoce pod
pokličkou. Tažení proti "patologické nenávisti" by mu pak totiž muselo připadat také trochu patologické.
Žádné komentáře:
Okomentovat