Putování dobrého ministra gum za nové světové války

Jednoho baví konspirační opatření jistého ministerstva, které má v kompetenci statečné lidi, nicméně vzhledem k níže uvedeným skutečnostem by ho bylo možné označit spíše za ministerstvo gum. Jeho ředitel komunikace takhle jednou rozešle po všech čertech e-mail upozorňující, že ministr gum měl jet na dlouho plánovanou návštěvu kamsi do nebezpečných oblastí. Tam je ovšem nyní ještě nebezpečněji, než dosud bývalo, neb tam umřelo několik našich statečných lidí. Ministr sice svoji návštěvu i přes mnohá nebezpečenství nezruší, nicméně žádá všechny, aby nyní vší silou tajili, že někam pojede. A to tak důkladně, že se ani nebudou ptát po důvodech, proč onen ministr nejde ve stejné době na pohřby zmíněných statečných lidí v naší zemi. Tomu jeden říká skvělé opatření, aby nedošlo "k ohrožení bezpečnosti ministra, členů delegace a také všech vojáků i civilních osob na místě". Když se totiž onen ministr do země propadne a nikdo se nebude ptát proč a kam, tak nikoho z nebezpečných lidí oné nebezpečné země určitě nenapadne, že by snad jel na onu plánovanou návštěvu. A když se tato informace rozešle po všech čertech, aby o tom opravdu věděli úplně všichni, bude zcela jistě v úplném bezpečí. A jako bonus si nemalá část veřejnosti bude myslet, že ministr jest úplným idiotem, když bez omluvy nedorazil na pohřby statečných lidí. Ne nadarmo zrodila tato země Švejka, kterému ministr - původem komediant - velmi zdařile sekunduje.
Autora najdete také na twitteru.

Chtěl bych být statečná lesba

Jeden by plakal nad některými aktivistickými novináři. Novou hvězdou se mezi nimi stává Tereza Stonišová z Reflexu, jejíž zásadní kvalifikací je zřejmě fakt, že její otec je ve stejném médiu zástupce šéfredaktora. 

Neubráníte se slzám dojetí, když Stonišová píše: „Do srdcí citlivých heterosexuálů, homosexuálů i bisexuálů se vryla kanadská sedmadvacetiletá herečka známá pod jménem Ellen Page, když během večera na konferenci v LGBT v Las Vegas přiznala veřejně svou homosexuální orientaci. Ellen za tento statečný počin patří obrovský dík a především hluboký obdiv.(…) Ellen může být velkým vzorem pro ty, kdo mají pocit, že jejich sexuální orientace je něco, za co by se museli stydět, či dokonce to skrývat. (…) Síla Elleniny osobnosti se může stát inspirací pro každého z nás.“ 

Jeden váhá: chce nám snad Stonišová něco naznačit, ale nemá na to odvahu? Nebo jen je to výzva pro její kamarádku, ať už se svěří a mohou spolu žít až do smrti? Určitě by to bylo lepší, než aby svůj text myslela smrtelně vážně. To se totiž pak musíme ptát, v čem by nám měla být ona kanadská herečka vzorem. 

V tom, že bychom měli veřejně přiznávat svoji sexuální orientaci, za kterou se stydíme? Budeme pak všichni větší hrdinové, když na třeba na veřejnosti přiznáme, že se nám líbí třináctileté holky a rádi čucháme k počůraným dámským kalhotkám? Nebo je některá sexuální orientace normálně nenormální a jiná nenormálně nenormální – a k té je špatné se přiznávat? A uděláme lidstvo šťastnější, když budou všichni o všech vědět všechno? A budou šťastnější lidé, kteří svojí sexualitu veřejně deklarují? 

Jeden si myslí, že Stonišová je přímo prototypem povrchnosti. Inspirací by pro nás totiž měli být lidé, kteří v životě něco pořádného dokázali, a je už jedno, koho ve své posteli hostí. Přiznávat se k něčemu, co vás vynese na první stránky bulvárů, není žádná statečnost.

Objektivní hodnocení Biľaka aneb Patologická nenávist vůči patologické nenávisti

Jeden nikdy nechápal jistý odstup, ba i nelibost nad postoji emigrantů, kteří se k nám vraceli po roce 1990. Nicméně v poslední době tuto nelibost pocítil snad až příliš: nad texty Jana Čulíka, vydavatele internetových Britských listů. Jeho tirády nad tím, jak je většina národa zabedněná (zatímco on je světaznalec díky svému životu v Británii), nyní vyvrcholily v glosování „patologičnosti pražských kaváren“.

Na paškál si vzal Jiřího Peňáse, který o zesnulém komunistickém aparátčíkovi Vasilu Biľakovi mimo jiné napsal: „V čele té země stála nikým nevolená a nikým nekontrolovaná směska prospěchářů, kariéristů, polokriminálních zrádců, cyniků a hochštaplerů; lidé morálně i intelektuálně podřadní, jako Biľak, lidé, kteří by v žádné normální zemi neměli šanci uspět. V té naší zemi však na dvacet let ano. Dosud je na to na ní znát.“ Čulíka při těch slovech chytá amok: „Nehraničí tahle bezbřehá, čtvrt století trvající zuřivá nenávist už s patologií?“ A hned přidává doušku, že je to stejné, jako bychom v roce1943 honili exponenty Rakouska-Uherska.

Až dosud jeden neměl ponětí, že odpor vůči někdejším komunistickým papalášům je patologickou nenávistí. Tak nějak se domníval, že představitelé nechutného režimu (kterým tedy CK monarchie nebyla) si prostě zaslouží odsouzení. A že těžko žádat, abychom jejich představitele hodnotili „s odstupem a bez emocí“. Lidé jako Biľak ničili životy našim otcům a ničili je i nám: jeden si dobře vzpomíná na všeobecnou atmosféru zmaru, která zvedala žaludek i méně citlivým jedincům.

A dnes lidé jako Čulík po nás chtějí „objektivní“ hodnocení. Je to stejně směšné, jako chtít po Židech podívat se bez emocí na Eichmanna (jeho zločin je samozřejmě nesrovnatelný). Jak se vás nějaký hnus jednou osobně dotkl, už jej nikdy nechcete zažít a k odporu proti komunistickému smýšlení vedete i své děti (sám jsem to vtělil do pravidla: volte si, koho chcete, dáte-li ovšem hlas bolševikům, už není v domácnosti pro vás místo).

Zkušenost lidí nelze jen tak smáznout řečmi o „emocionální posedlosti“ bojem proti režimu, který skončil před čtvrtstoletím. V našich životech se už dávno zabýváme jinými věci, než je boj proti komunismu. Nelze však zapomenout, už kvůli těm, které komunismus postihl mnohem krutěji než nás.

Na začátku devadesátých let jsme si s kamarádkou stopli cestou do Slaného člověka, který v roce 1969 utekl do Ameriky. Debata to byla celkem příjemná až do chvíle, kdy řekl: "Jste si vědomí, že to tady všechno posrali vaši otcové a matky?". Pod nějakou záminkou jsme raději vystoupili dříve: vzedmula se v nás nenávist vůči člověku, který sám utekl, a tím si „umyl ruce“. Čulík sám také našel cestu, jak z marasmu uniknout – odstěhoval se v sedmdesátých letech za svou britskou manželkou. A teď po těch, kteří zůstali, chce, aby své tyrany soudili objektivně. Jeden se snaží nechat své emoce pod pokličkou. Tažení proti "patologické nenávisti" by mu pak totiž muselo připadat také trochu patologické.

Rasista Jan Čulík

Jednomu připadají podivné projevy rasismu vůči jeho vlastnímu národu, a to takříkajíc z vlastních řad. Před časem se chorvatská profesorka Mirna Šolić setkala v olomoucké tramvaji s opilcem, který jejího tříletého syna kvůli tmavší barvě pleti nazval cikánem a začal ji urážet. Cestující zareagovali pohotově a správně: prostě onoho chlápka z tramvaje vyrazili. To však vydavateli Britských listů Janu Čulíkovi nestačilo (je to prý jen "do určité míry povzbuzující") a hned začal svou písničku o českém rasismu. "Budou politikové sedět se složenýma rukama, až někdo nějakého tříletého kluka zabije kvůli barvě jeho kůže?," neudržel své projevy hysterie a nepřímo označil opilcovo řádění za obecné projevy vypjatého rasismus. Musí prý vzniknout inteligentní veřejná informační kampaň na bilboardech i v televizi, aby k výše popsaným incidentům nedocházelo. Jeden je udiven: není snad čin cestujících v tramvaji právě projevem lidí, kteří podobné násilnické výstupy odmítají? Není snad projevem občanské statečnosti v době, kdy většina lidí v podobné situace - a nejde o rasismus, ale o obyčejnou zbabělost - sklopí oči? Jenže člověku přesvědčenému o zkaženosti vlastního národa to připadá málo a nikdy takové činy nemůže ocenit. Jeho cílem jsou bez ohledu na skutečnost (pře)výchovné programy pro mentálně méněcenné Čechy. To mu jeden říká rasismus par exellence. 

Konrad Zeman aneb Začátek odsunů v Čechách

Jeden je zvyklý, že čeští politici tu a tam neopomenou pochválit odsun Němců z Čech s tím, že vstupovali do NSDAP a kolaborovali tedy s Německou říší. Nicméně prezident Miloš Zeman tuto debatu posunul na novou úroveň, která skýtá neskutečné možnosti v politice. Nejde o jeho prohlášení, že „když byl někdo občanem země a kolaboroval se státem, který jeho zemi okupoval, tak je vysídlení mírnější než například trest smrti,“ kdy by se jeden musel ptát, zda by o míře provinění toho kterého člověka neměl rozhodovat soud, jinak jde o kolektivní vinu, ať si prezident říká, co chce. Jde o jeho větu, že „90 procent sudetských Němců volilo Konrada Henleina, vůdce nacistické strany v Československu", tedy „hlasovali pro Hitlera“. To je stejné tvrzení, jako že voliči komunistické strany po Druhé světové válce u nás hlasovali pro Stalina (jeden ani nechce domýšlet, co jsme měli s nimi udělat po roce 1989). Ovšem i kdyby tomu tak nakrásně bylo, jednoho fascinuje, že je možné voliče jedné legální strany v legálních volbách za jejich rozhodnutí potrestat. To považuje za významný zlepšovák v politickém boji, protože to znamená, že když se po příštích volbách politická reprezentace usnese na tom, že dosavadní pravicová vláda byla zločinná, bude moci použít represí vůči jejím voličům, kteří tento zločinný režim chtěli. Být ovšem voličem Miloše Zemana, začal bych se obávat dosahu jeho tvrzení: pokud by totiž současný prezident byl kvůli svým výrokům někdy obžalován z velezrady, mohli bychom všechny jeho sympatizanty odvézt do koncentračních táborů na Vysočinu. 

Antikomunismus je svinstvo aneb Správný komunista se asi ještě nenarodil

Jeden si myslí, že antikomunismus musí být pěkné svinstvo. Potvrdil mu to Petr Uhl, který na Britských listech napsal: „Vyskytla (se) otázka, zda je antikomunismus nutně primitivní, nebo zda je ještě nějaký jiný antikomunismus – správný, přirozený, pochopitelný. Myslím si, že antikomunismus je vždy primitivní, jen míra jeho primitivnosti, nepoctivosti a naivity je ale různá. Ondřej Slačálek o sobě prohlašuje, že je anti-antikomunista. Už před lety jsem se k němu přidal a říkám to pěkně nahlas. Pomáhá mi i to, že jsem stalinismus, jeho liberální oblevu a normalizaci nikdy nepovažoval za komunismus.“ Přesně tak: komunismus na tomto světě ještě nebyl, kdo je antikomunistou, popírá možnost jeho správné realizace. Ti lidé, kteří se za komunisty považovali, a pak svým nepřátelům kroutili krkem, byli vlastně vyznavači úplně něčeho jiného, co bychom zřejmě měli pojmenovat úplně nový slovem, třeba balabismus. Můžeme tedy být antibalabisty, případně bojovníky proti jeho jednotlivým projevům, tedy antistalinisty, antihusákovisty, antijaruzelskovisty, anichruščevisty, antileninisty atd. Ovšem zpochybňovat myšlenku komunismu by bylo opravdu primitivní. Vždyť v budoucnu se jistě objeví lidé, kteří ji dokážou realizovat bez vražd a teroru (jeden vychází z toho, že správný komunismus má respektovat lidská práva, která Uhl zdůrazňuje) a pak bude krásně na celičkém světě. A pokud jim přitom náhodu stejně jako všem jejich předchůdcům ujede ruka a nový režim bude mít na svědomí nějaké ty mrtvé, znovu nepůjde komunismus, ale o balabismus. Má-li před sebou lidstvo třeba ještě milion let, to by v tom byl čert, aby se správný komunismus někde neujal, i kdyby to mělo být na ostrově obývaném jedním člověkem. V takovém případě by totiž daný komunista nemohl porušit cizí lidská práva a nestal by se tedy odsouzeníhodným balabistou.

Hlavně vyváženě aneb Jak se pozná nový model se starým pohonem

Jeden si myslí, že největší morem nejsou texty hloupé, ale ty, které se tváří jako rozumné, pro všechny přijatelné, i když skutečné rozumnosti v nich je pomálu. Takový je i příspěvek Štefana Švece k myšlence znovuobnovit Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Švec právem připomíná, že v případě sloupu nejde o nějakou rekatolizaci, o které hovoří různí aktivisté. Jeho další myšlenky se ovšem ubírají podivuhodným směrem. "Kdyby měl na Staroměstském náměstí stát jenom Mariánský sloup, bojovali by proti němu Jiří Báťek nebo Lenka Procházková správně. Jenže on už tam stojí Hus a velmi působivý památník 27 českých pánů – v křížích zapuštěných do dlažby. Pokud se vedle těchhle velkých symbolů znovu objeví barokní katolický sloup, dostane náměstí napětí a hloubku, které mít má. (...) Se sloupem, postaveným vedle Husa, se stane pražský Staromák skutečným duchovním středem Evropy, ve kterém se kříží příběhy, cesty, ideje a pravdy." A to se tedy podívejme. Pokud by se tedy nepostavil začátkem 20. století pomník Jana Husa a české pány se rozhodli popravit na Malé Straně (nedej Bože, aby jim císař tehdy dal milost), sloup postavený jako poděkování za úspěšnou obranu Prahy před Švédy by měl smůlu. Švec se zdánlivě rozumně snaží o vyváženost, ve skutečnosti ovšem přejímá myšlení aktivistů, o kterých výsměšně píše: "Lidé, kteří téhle zemi a v téhle době hrozí rekatolizací, zůstali myšlením v 19. století." Zdánlivě osvícený autor stojící nad všemi ("Historie je složitější, než si představují hurářvouni, hájící zájmy jedné strany.") si sám bere za základ argumenty těchto primitivů. Otázka zda postavit, nebo nepostavit Mariánský sloup totiž není a nemá být sporem o rekatolizaci, ani o pojetí českých dějin - jedná se o nápravu starých škod. Pokud naši předci vyjádřili svojí vděčnost za úspěšnou obranu města před Švédy (a my bychom za tento skutek měli být vděčni zase jim), je aktem obyčejné slušnosti znovu vztyčit sloup, který svévolně zničil jeden ožrala a pár jeho kamarádů z mokré čtvrti.